Možná jste toho v rámci seberozvoje a sebeléčení prošli už opravdu hodně, ale pořád nejste spokojení, a některé výzvy, se kterými se potýkáte roky, se ne a ne pohnout.
Možná jste byli na kurzu nebo terapii, zažili tam něco intenzivního, a říkali jste si, že teď už jste to KONEČNĚ pochopili nebo prolomili! ... Ale poté přišla životní situace, která vám dala jasně pocítit, že ještě nejste svobodní, že se nedokážete uvolněně vyjadřovat, nebo vás opět srazily na kolena úzkostné a depresivní pocity.
Tohle dění je frustrující, protože se opakuje pořád dokola nehledě na to, kolik snahy a peněz jste do svého rozvoje investovali. Myslíte si, že je něco už za vámi, a o to více vás zklame, když zjistíte, že to není tak úplně pravda.
Existují jeden zásadní důvod, proč se vám nedaří změnit se.
Ten důvod zní: Ve vaší snaze o rozvoj chybí sebepřijetí, což je klíčová ingredience pro změnu.
Tento důvod je spojený s důležitým zákonem vnitřní proměny a růstu. Ten zákon zní následovně:
Opravdový růst se nemůže dít bez sebelásky, protože ta je klíčovou ingrediencí pro alchymii vnitřní proměny a léčení.
Naše utrpení a vnitřní omezení vyvěrají z našich duševních zranění z minulosti. Máme v sobě zraněné části, které potřebují naši pozornost a péči. Náš systém potřebuje, abychom dodali lásku tam, kde v minulosti chyběla. Představte si, že máte modřinu. Budete se ji snažit zahojit tím, že na ni budete tlačit? Nejspíše ne. Ale v duševním rozvoji se takto absurdně často chováme. Snažíme se rozvíjet skrze tlak, který vychází z nepřijetí sebe sama a touhy „být jiní než jsme“.
Pokud se jdete rozvíjet z pozice nepřijetí a odmítnutí sebe sama, budete v sobě tento stav nadále posilovat. Představte si, že do svého nitra zaséváte semínka, ve kterých je obsažený odpor k sobě. Co vám z nich vyroste? Možná něco vyroste, možná to dokonce bude na pohled (jen na pohled) celkem hezká rostlina, ale pořád v ní bude obsažen odpor a nepřijetí. Možná se tak díky své snaze přiblížíme nějakému "hezkému obrázku", který jsme si vytvořili o tom, jací bychom chtěli (nebo spíše MĚLI?!) být, ale ke spokojenosti nás to neposune. Nepřiblížíme se sobě, své přirozenosti, autenticitě a souladu se sebou. Nepřiblížíme se uvolnění v životě a v komunikaci. Naopak se od sebe vzdálíme a odpojíme, posílíme nějakou masku, obrannou strukturu, falešný sebeobraz.
Tohle se nám, lidem na cestě duševního rozvoje, často děje, a vůbec si to neuvědomujeme. Je potřeba se opravdu upřímně podívat do sebe, a ZAVNÍMAT, jak k sobě přistupujeme. Když k sobě máme špatný přístup, můžeme roky putovat začarovaným koloběhem snahy „BÝT LEPŠÍ“ a frustrace z toho, že se toho moc nezměnilo. Mohl bych říct, že tak vyhazujeme svůj čas a peníze oknem, a jen si připravujeme půdu pro další utrpení.
Ale radši řeknu, že prostě potřebujeme tuto zkušenost. 😛 Tento přístup je v nás kolektivně hluboce zakořeněný. Je to nastavení, ze kterého většina z nás vychází, a ze kterého teď ti odvážnější hledají cestu ven. Já sám jsem si tuto zásadní věc uvědomil až po zhruba 8 rocích intenzivní práce na sobě.
Toto klíčové uvědomění ke mě přišlo až ve chvílích zoufalství a tísně. Byl jsem tehdy sám v maringotce v Beskydech, která stála úplně na samotě. Myslel jsem si, že to bude příjemná odpočinková dovolená - jen já a příroda. Haha. Netrvalo to dlouho, a byl jsem konfrontován s podobou svého života. Cítil jsem se pod psa a říkal si, proč je můj život pořád tak těžký, a CO MÁM SAKRA UDĚLAT, ABY TO UŽ SKONČILO?!
Odpověď, která mi přišla, byla velice jednoduchá, pro mě přesto revoluční.
Zněla: POTŘEBUJEŠ PŘIJMOUT SEBE SAMA.
A od té doby jsem se opravdu vydal jinou cestou životem. Začal jsem protkávat svůj přístup k sobě sebepřijetím. Začal jsem vyhledávat soulad se sebou namísto toho, abych se urputně snažil se udělat lepším. Mělo to dva velmi hezké důsledky - žilo se mi líp a zároveň jsem v tomhle vnímal OPRAVDOVOU ZMĚNU A ROZVOJ.
Vnášel jsem sebepřijetí všude, kde jsem cítil, že není. Nešlo to vždy napoprvé (je to o mnoha malých krůčcích, které nakonec přepíšou naše vnitřní nastavení), ale vím, že jsem s tímhle přístupem nikdy neudělal chybu.
Toho, že někdy potřebuju zatnout zuby, že se potřebuju posouvat a rozvíjet, že musím makat - toho jsem v sobě měl až dost. Někdy se ještě zamyslím, jestli teď není správná chvíle se trochu hecnout, ale celkově svou dlouhodobou výzvu spatřuji v praxi sebepřijetí a vyléčení vztahu k sobě. Tato výzva je společná pro velkou část lidí v naší kultuře. Lidí se zdravým vztahem k sobě, kteří mají zdravé sebevědomí, je u nás jako šafránu. A tím myslím s OPRAVDU zdravým vztahem k sobě a sebevědomím, ne lidi s maskou tvrďáka, frajera nebo ženy, která všechno zvládne.
Většina z nás (přemýšlím, jestli vůbec někoho takového znám) neměla to štěstí, že by ho jeho rodiče zahrnovali bezpodmínečnou láskou. Naopak to často bylo spíše o hodnocení, „tohle dělej a tohle ne“, „takový/á můžeš být a takový/á ne“, „nebreč, nekřič, uklidni se!“ atd. A právě tyto zprávy, které jsme dostávali, hrají klíčovou roli v utváření našeho vztahu k sobě a v naší míře sebelásky, sebepřijetí a sebevědomí - což jsou všechno věci, na kterých stojí náš vztahový i pracovní život a celková spokojenost.
Takže ještě pro připomenutí - nesnažte se rozvíjet skrze tlak. Tlak nic nezmění, jen vyvolá odpor a vnitřní napětí. Nevyhnutně byste tak vytěsňovali určité části své přirozenosti, stejně tak, jak vás to „učili“ vaši rodiče. Hodnocení toho, co je dobré a co je špatné, je past, která zabíjí vaši autenticitu, svobodu a spokojenost. Označíte určité své projevy jako „špatné“ a budete se potlačovat. Vytvoříte si obrázek o tom, co je „dobré“ a budete se přetvařovat, snažit se tomu obrázku vyhovět a dokazovat svou hodnotu.
Potlačené části budou vykukovat z vašeho stínu, zejména ve chvílích, kdy se vás něco dotkne, a nakonec jen budete pozorovat sami sebe, jak se chováte přesně tak, jak nechcete. A to může zase spustit kolečko sebekritiky, viny, zpochybnění sebe sama atd. Vím, že je těžké nesnažit se o to, abychom byli všemi přijímáni (potřeba přijetí je jedna ze základních potřeb, nepřijetí našeho kmene nás dříve mohlo stát život), ale život, ve kterém obětujete sebe sama a budete žít v trvalém potlačení nebo snaze vyhovět druhým, je život žitý napůl a plný trápení.
Vaše opravdové já je to nejcennější, co máte. Naučte se vážit si ho. Nic nestojí za to, abyste obětovali sebe sama.
Proto hledejte kdo jste opravdu vy, co je vaše přirozenost, a tu se naučte ctít, chránit, a projevovat. Vaše nitro, vaše zranění i vaše jedinečnost čekají na vaši lásku - to je to, co nás léčí, a skrze co se rozvíjíme do svého plného potenciálu. Žádný uzlík v našem systému se nerozmotá tím, že na něj budeme tlačit. Všechny se rozpustí až skrze jemnou práci naší přijímající pozornosti.
Sebepřijetí nám paradoxně otevírá cestu k opravdové síle. Sebepřijetí dokonce někdy vyžaduje tu největší sílu. Dovolit si být sám sebou, se všemi pocity, ve všech stavech, včetně nejistoty a slabosti, to je akt opravdové síly.
Dokud se váš přístup k sobě neprotká sebepřijetím, nevyléčíte svůj vztah k sobě, který je jádrem celé vaší psychiky. Tam je potřeba začít. Potřebujeme pevné kořeny k tomu, aby byl kmen naší individuality silný. A naše kořeny vyživuje sebeláska.
